Ahoj Adame, v první řadě bych ti chtěl pogratulovat k titulu v letošním ročníku ENYAQ Hockey League, jaké jsou nyní tvé pocity?

Ahoj, mockrát děkuji, tak pocity jsou to opravdu skvělé. V této době je opravdu těžké hledat nějaké světlé chvilky, proto si hrozně vážím příležitosti, jaká se mi naskytla. Z titulu mám velkou radost, jelikož i přesto, že v NHL není tak rozrostlá komunita jako ve FIFĚ, tak konkurence byla opravdu velká.

Jsi tedy poloprofesionální hráč NHL21 a válíš ve virtuálním dresu za HC Dynamo Pardubice, přibliž čtenářům, jak ses k tomu dostal a proč vlastně Pardubice?

Minulý rok se konala kvalifikace do prvního ročníku EHL a já jsem si říkal, proč to nezkusit, věděl jsem, že kvalitu na to mám, na druhou stranu jsem nevěděl, co mě čeká. V kvalifikaci jsem skončil na 6. místě a poté následoval draft, ve kterém si mě vybralo právě Dynamo, nejspíše i kvůli výsledku v kvalifikaci.

V letošním ročníku ses stal týmovou trojkou a tvé výkony v základní části byly na houpačce jako forma Charlieho Greenberga. Začal jsi velmi dobře, ale na přelomu ledna a února došlo i na nelichotivou bilanci 4 porážek v řadě, poté jsi opět začal vítězit, čím si to vysvětluješ?

Potýkal jsem se s většími potížemi s internetovým připojením, které vedly k tomu, že jsem se musel přizpůsobit pomalé hře, která mi nesvědčí. Do toho se na mě začala lepit smůla a špatná psychika. Naštěstí před play-off se situace trošku zlepšila a cítil jsem, že se na moji stranu zase vrací štěstí. Na druhou stranu jsem ve čtvrtfinále zažil asi nejhorší zápas celého ročníku, kdy jsem málem prokopl monitor.

Poté jsi ale v play-off zařadil rychlostní stupeň na pětku a dá se říct, že jsi v semifinále a finále táhl svůj tým, společně s kolegou Michalem Vaňkem jste vyhráli všechny dvouhry i čtyřhru, porazili jste v semifinále Boleslav a poté ve finále také Litvínov a došli si pro titul. Byl jsi nervózní v těchto vypjatých momentech? Mrzí tě, že to bohužel celé proběhlo letos “jen” ve tvém pokojíčku?

O Michalově formě nemůže být ani řeč, ten letos totiž chytl famózní formu a držel nás celou sezonu. Já jsem se před semifinále už cítil taky dobře a poprvé snad i bez nervů. Měl jsem zrovna dobré období, kdy se mi podařilo porážet nejlepší hráče v republice a se soupeři, se kterými jsem se měl utkat, jsem hrával jednostranné zápasy, proto nejsem úplně zcela spokojen s výsledky, na druhou stranu, v play-off se počítají jen výhry a ty jsem nakonec vybojoval.

Rozhodně je škoda, že jsme nemohli být ve studiu. Tam bychom totiž určitě rozjeli úplně jiné bomby po výhře.

Pojďme se dostat k florbalu, pokud se nepletu, tak jsi začínal v sezoně 2013/2014 ve starších žácích a dorostencích a nasbíral jsi více trestných minut než bodů, popiš nám své začátky a jak na toto období vzpomínáš?

Začátky byly opravdu krušné, řekl bych, že ani jeden z trenérů nepředpokládal, že bych mohl někdy trefit bránu. Ale i přesto mě florbal strašně bavil a měl jsem motivaci na sobě makat, abych někdy mohl konkurovat hráčům, jako byl tehdy pan Maťcha a další. Na úplném začátku jsem viděl plakát ve škole, tak jsem se společně se dvěma kamarády přihlásil, oni po chvíli skončili a já zůstal. Tehdy jsem hrozně chtěl hrát hokej, ale už bylo bohužel docela pozdě. V začátcích mě vedli šéf Luky Ondra, majstr Dankovič a tehdejší beton Huryta. Byly to super časy, obzvlášť mi v hlavě utkvěla baráž o 1. ligu dorostenců proti Paskovu.

To navazuje na mou další otázku, z týmového hlediska je tvá nejúspěšnější sezona 2014/2015, jelikož jste dokázali vybojovat titul s dorostenci a následně hrát baráž o 1. ligu, ale tvá individuálně nejúspěšnější sezona se datuje do roku 2015/2016, kdy jsi nasbíral skvělých 27 bodů. Co považuješ za největší “úspěch” své kariéry?

Za největší úspěch bych nejspíše považoval moment, kdy jsem byl schopný trefit bránu a sem tam někoho poslat na párek. Nevím, z týmového hlediska by se dala za úspěch považovat právě sezona, kdy jsme hráli o 1. ligu dorostenců, ale já si vždy stejně nejvíce vzpomínal na některé zápasy, ať už v lize nebo na letních turnajích, proti těm nejlepším týmům, kterým jsme byli schopni nějak konkurovat, to byly totiž zápasy, které opravdu něco znamenaly a dávaly nám podle mého názoru motivaci k tomu, abychom na sobě dál pracovali. Z těchto zápasů můžu zmínit například zápas proti FBC Ostrava na jednom z ročníků Ostrava Cupu, který jsme nakonec sice prohráli 1:2, ale myslím si, že jsme měli šanci na to, brát i nějaký ten bod. Dalším takovým by mohl být zápas proti Hattricku Brno, ve kterém tehdy hráli junioři, kteří momentálně hrají Superligu.

Jak jsi zmínil, odjezdil jsi také spoustu letních turnajů, zejména Ostrava Cupů, kde jsme zažili spoustu legrace, ale také odehráli spoustu kvalitních zápasů, máš nějaké pikantnější “historky z natáčení”? Fanoušci po nich jistě touží.

Na tyto turnaje určitě rád vzpomínám, jsou to trošku jiné typy zážitků, vždy na těchto turnajích s klukama vytvoříme takovou specifickou atmosféru a mezi pikantnější historky bych mohl zařadit předávání taktik na ubytovací jednotce s brněnským týmem juniorek, které jsme potom využili další ráno při vítězném zápase. (smích)

Vraťme se do současnosti, do letošní pozastavené sezony jsi už nenastoupil, čím to je? Plánuješ v budoucnu návrat na palubovky?

Před začátkem sezony jsem chodil na každý trénink, bohužel kolem září jsem měl hodně školy, nabalila se nějaká zranění a tak nějak bylo jasné, že se v sezoně pokračovat nebude, proto jsem neviděl žádnou reálnou motivaci k návratu. Na druhou stranu, v poslední době mám čas na přípravu na další sezonu, kdy si myslím, že bych mohl dokázat trenérovi Vlčkovi, že můžu být jeho stavební kámen a ne zbytečný náhradník.

Všichni tě znají s číslem 15 na dresu, stalo se tvou součástí nebo na číslech nelpíš? Máš případně jiné rituály?

Tak nějak mi přirostlo k srdci, ale začínal jsem s číslem 5, protože se mi zrovna toto číslo zalíbilo a bylo na výběr. Po přechodu do juniorů už číslo 5 někdo měl a já sáhnul po číslu 15 po vzoru Jaromíra Jágra, když hrával v dorosteneckém věku.

Ale popravdě já se nikdy na tyhle věci moc neohlížel, jde o můj výkon, ne o číslo, s kterým hraji. Rituály jako takové nemám, pouze se snažím být vždy, co nejlepším příkladem pro moje spoluhráče a snažím se je namotivovat, i když si oni sami nevěří. Jsem totiž poměrně velký optimista a až do poslední sekundy vždy věřím v úspěch.

Na závěr malá perlička, kolují o tobě zprávy, že jsi milovníkem sociálních sítí, od legendárního ICQ až po nahrávání videí na TikTok, je to pravda? Mrzí tě konec serveru Lidé.cz?

Upřímně, stránku Lidé.cz naposledy využívali moji rodiče, já jsem spíše preferentem progresivnějších sítí, jako je Skype nebo WhatsApp. (smích) TikTok jsem popravdě využíval doposud jenom jako prokrastinační náhradu za socializační večery s přáteli v podnicích, soustředěných na zábavu.

Děkuji za rozhovor a přeju hodně štěstí, ať už v osobním životě nebo s ovladačem či hokejkou v ruce.

Děkuji moc za příležitost si popovídat a hlavně bych chtěl všem popřát, ať jsou v téhle těžké době šťastní a drží pospolu.