Ahoj Honzo, Ty jsi v klubu od jeho samotného vzniku, ale my víme, že jsi hrál florbal již mnohem dříve, ještě v barvách konkurenčních FBC Playmakers. Popiš nám prosím své první florbalové krůčky a jaké jsou tvé vzpomínky na etapu před SK K2 Prostějov?

Na úvod bych všem rád popřál pevné zdraví do nového roku. Moje začátky se datují na začátek roku 2000. Chodil jsem do maturitního ročníku na Reálku a do třídy k nám přišel Jaroslav Skopal (jeden ze zakladatelů našeho klubu), že viděl florbal někde v televizi a shání hráče, kteří by si to chtěli zkusit. Měl nakoupeno pár hokejek a domluvenou půlky haly jednou týdně po vyučování, tak jsme to šli zkusit. V květnu se přihlásila soutěž. No a pro mě osobně se stal florbal osudovým sportem. Po maturitě jsem šel na vejšku do Brna a tam potkal bratry Fojty. David Jančík přivedl bratry Boudy. No a pak jsme předvedli 3× postup po sobě až do první ligy. Myslím, že tohle již žádný jiný klub v ČR nezopakuje. Rád vzpomínám i na akademické mistrovství ČR, kterého jsem se zúčastnil 5×. Vtipný moment byl, když si mě vybrali první rok do týmu a pak si trenér zjišťoval, co hraje kdo za soutěž, všeci přede mnou extraliga nebo první liga. Já byl až poslední, no a když jsem řekl pátá liga všichni ztichli a otočili se na mě, říkám, předloni jsme založili klub no a hraju to teprve 2 roky. No a za 3 roky jsme byli v první lize taky.

Jak jsem již zmínil, jsi v klubu od jeho samotného vzniku. Dá se říci, že patříš už mezi klubový inventář. V klubu jsi byl v podstatě ještě mnohem dříve, než klub vůbec vznikl, jak vzpomínáš na vzrušující etapu zrození našeho klubu?

Ono na tom nic moc vzrušujícího nebylo. Já si během studia na vysoké škole udělal licenci trenéra florbalu, uvědomoval jsem si totiž, že bez mládeže nemá klub budoucnost. No a vzhledem k tomu, že jsem měl jinou vizi, než tehdejší vedení FBC, rozhodli jsme se oddělit a naplno rozjet mládež, řekněme, podle mých not.

Tehdy jsi byl také u zrodu prvních mládežnických týmů. Několik hráčů, které jsi trénoval se ještě florbalu věnuje, dokonce se několik hráčů postupně vrací. To musí zahřát u srdce, když vidíš, že tvé úsilí nepřišlo vniveč.

Dalo by se říct, že jsem spoustu kluků, teď už chlapů, dokázal “infikovat” florbalem stejně tak, jako jsem já sám. Jako trenér jsem ke sportu nepřistupoval jako k honbě za výsledky nebo statistikami, ale aby to všechny bavilo, chtěli se zlepšovat a těšili se na svoje spoluhráče, jak na trénincích tak v zápasech. A brali sport jako součást života. Čili to co mě nejvíce těší je, když se spousta mých bývalých svěřenců stále sportu věnuje a dokáže si najít čas.

Mládež jsi trénoval v našem klubu od vzniku klubu. I v FBC Playmakers jsi se věnoval trénování mládeže. V roce 2015 jsi dokonce stál na lavičce vítězného týmu dorostenců, kterému vévodil Marek Maťcha společně s Robertem Machače, Ondrou Králem a dalšími. Jak vzpomínáš na tento úspěch a byl to jediný úspěch s mládežnickými družstvy nebo vypíchneš i nějaký další?

Já jsem měl vždy k trénování specifický přístup. I když to by měli hodnotit jiní. Nicméně nazval bych to “jak vytěžit z minima maximum”. Vzhledem k tomu, že jsme neměli možnost trénovat v hale 5 na 5, ale i tak jsme to dotáhli až na vrchol. Vždy šlo jen o to ty kluky pobláznit, ukázat jim možnosti a když je pak máte na své straně, už jim jen dáváte těžší a náročnější překážky v tréninku. A oni pak stejně přijdou a chtějí makat, protože si vyzkoušeli, že v zápasech s nejtěžšími soupeři to budou potřebovat.

Tvé trenérské úspěchy samozřejmě sahají i hlouběji. I s ženami jsi uspěl. Jaké bylo trénovat hráčky, které nakonec své ambice potvrdily a později prodaly svůj talent v nejvyšší české soutěži žen? Trénování žen je zajisté specifičtější činnost dokážeš najít rozdíly mezi holkami a kluky?

Trénování žen je opravdu jen pro odolné jedince. Hlavní rozdíl je v tom, že kluci jsou více “splachovací”. To u žen vůbec není. Každý občas udělá chybu, trenéra nevyjímaje, nicméně chlap za hodinu neví, že byl nějaký problém, u žen bohužel toto neplatí. Nicméně, při úspěchu si zas holky dle mého názoru více považují, že na něj dosáhly. Nicméně jakékoliv úskalí je u žen vykoupeno “vizuální” stránkou. Všem můžu jen doporučit.

Jako trenér máš prvenství hned ze dvou soutěží, ale v následující baráži tvůj tým nikdy neuspěl. Čím to mohlo být? Dokážeš se rozpomenout co bylo špatně a co by šlo udělat lépe? 

U dorostenců to byl tým poskládaný před začátkem sezóny, z mého pohledu nic lépe udělat nešlo nebo více by se hodilo říct, víc toho za tak krátkou dobu stihnout nešlo. Rozhodl jeden gól. Mít trénink ve velké hale 5 na 5 alespoň jednou týdně, byl by náš herní projev úplně jiný, což mohlo přinést i jiný výsledek. A asi nikdo nečekal, že v baráži bude klukům hlavy motat Kačka Koudelková.

U žen nám v průběhu sezóny chyběly zápasy, kde by byl soupeř po většinu zápasu lepší a tým by si musel zvyknout na trpělivost jak v dodržování taktiky, tak na delší úseky v bránění. A opět možnost tréninku 5 na 5. Z tohoto pohledu je dosažený výsledek o to cennější. On si to možná nikdo neuvědomuje, ale já měl ten tým první sezónu a vymáčkl z něj nečekané. Odměnou mi byl vyhazov a kam tým pokračoval následně mi bylo velice líto. Naprosto nevyužitý potenciál, pokud by se pokračovalo i druhý rok koncepčně, byl by tu ženský florbal i nyní.

A ještě bych připomněl jeden týmový úspěch, který si maximálně cením a to je cesta naší první generace juniorů turnajem Czech Open. Pevně věřím, že nikdo z účastníků na ni nezapomene. 

Na tento úspěch zapomenout nejde. Sám jsem byl součástí této jízdy. Trénoval jsi do sezony 2016/2017. Nechybí ti tato činnost? V případě zájmu ze strany klubu byl by jsi opět ochoten podílet se znovu na výchově nových Helisů a Marysů?

Helisa jsem po pravdě neměl možnost trénovat, což mě mrzí. Za štěstí považuji fakt, že jsem měl možnost si zahrát v podstatě se všema klukama co jsem trénoval. Výjimku bohužel tvoří dvojice Lukáš Trampota a Pavel Soldán. Ti patřili mezi moje nejoblíbenější hráče vůbec. Jinak z mojí strany zájem o trénování bude vždy. Jenže jak jsem již uvedl, mám svůj specifický přístup a to není vedení po chuti. Svůj návrat nevylučuji. 

V klubu jsi do již zmíněné sezony 2016/2017 působil na místech nejvyšších a zastával jsi několik funkcí. Byl jsi sekretářem, trenérem několika družstev, ale pak s Tebou klub ukončil spolupráci. Kam následně směřovaly tvé kroky a čemu se teď mimo florbal věnuješ? Přeci jen florbal byl tehdy tvým denním chlebem. 

Šel jsem normálně do fabriky, nejdřív jsem dělal za pásem, pak zjistili že mě je tam škoda, tak mě posunuli na předáka, navrhl jsem jim po 2 měsících reorganizaci pracoviště, kterou udělali. Tím se zvýšila efektivita asi o 20%, no a pak mě posunuli na plánování výroby. Nicméně i tady jsem navrhnul několik změn a činnost, na kterou mám 8 hodin díky tomu udělám za 5 a nebaví mě si to každej den natahovat, takže zkusím zas něco jiného zanedlouho. Mimo práci se věnuju mojí “chlupatici” Lesey, je to fenka pouličního křížence. Vždycky jsem chtěl psa, tak jsem si ten sen splnil, když jsem dostal ve florbale padáka.

Od počátku tvé florbalové kariéry uběhlo přes 20 let. Za tu dobu jsi odehrál velkou porci zápasů a také jich mnoho odtrénoval. Utkvěl ti nějaký zápas v paměti?

Vzpomenu si, že úplně první turnaj jsme hráli v Holešově. Všechny zápasy v postupových sezónám byly super. Jako věční nováčci jsme každého soupeře jen překvapovali. Byli jsme taková sebranka “chrtů” z plácků na sídláku. Všeci dvoje plíce 60 kilo, Pepa Ťuik 90 kilo a nikdo naše tempo nevydržel celej zápas. Poslední zápas za FBC byla baráž o sestup z první ligy, hrálo se na 2 vítězný, první jsme doma prohráli 4:5, a jelo se na víkend do Staré Boleslavi, odvetu jsme vyhráli na nájezdy, v nichž jsme měli 100% úspěšnost. Druhej zápas zase remíza, a v prodloužení nás zařízl sudí, když uznal dorážku borca co stál v brankovišti. Velká křivda, ale nedalo se nic dělat. Výborně tenkrát zahráli tehdejší junioři Helis a Paši. Kteří jsou teď osou Áčka. Super zápas byl i domácí pohár proti Pepinu Ostrava, kde hrálo několik reprezentantů. Na některé další jsem narazil i v zápasech za výběr školy jako byly třeba Tomáš Kafka, Milan Fridrich, Tomáš Sladký, kdy jsem si taky zahrál v obraně vedle stříbrného medailisty z Mistrovství světa Michala Kotlase.

No a v SK kde už jsme se soustředili na mládež a hráli pro zábavu bych vzpomenul na zápas za Áčko proti FBC Playmakers B, ten den jsem ráno odehrál 2 zápasy za Béčko. Po návratu domů pořádalo večer Áčko turnaj v Kostelci a bylo málo hráčů, tak jsme poskládali útok, kdy jsem šel na centra a na křídlech jsem měl Renču a Vonku z našich žen. Nikdo nás nebral vážně, ale já to za holkama zavřel a chystal jim to dopředu, holky byly myslím u 2 gólů a zápas jsme vyhráli.

Top zápas bylo pohárový derby proti FBC Playmakers, byli jsme outsider, ale věřili jsme si. Honza Mikláš zavřel kasu, Láďa Sladký to brousil na beku, Táde Foltýn utahal soupeře tak 20ti naběhanejma kilometrama ve sprintu, Honza Dory svejma technickejma kouskama motal všem hlavy a Mara Vlček na sebe upoutal vždy minimálně 2 soupeře a ostatní tak těžili z volného prostoru, dotáhli jsme to do prodloužení, kde nás docela rozebrali, jenže mně se povedlo zablokovat střelu a vyslal jsem do brejku Honzu Soviče, kterej nechytatelně rozhodl. Já si zapsal 3 asistence, ale co si pamatuju víc, že ve sprše jsem byl tečkovanej jak beruška, dobrejch 20 zablokovanejch střel jsem schytal, ale stálo to zato. :-)

Z pozice trenéra si pamatuju derby proti FBC Playmakers za juniory, kdy my jsme byli poslední a soupeř hrál o titul, my měli samé nováčky a šikovnou dvojici Martin Moučej a Fanda Palánek, kteří tenkrát dali týmu jistotu a pobláznili ho k defenzivnímu výkonu po kterým jsme vyhráli a nikdo nemohl uvěřit.

A pak bych vzpomněl na juniorskej Czech Open a výhru nad extraligovou Mladou Boleslaví 2:0. Myslím, že díky těmto zážitkům jsou všichni rádi, že si v SKáčku florbal zahráli. Já si spíš pamatuju ty zápasy, ve kterejch jsme překvapili a povedlo se dodržet taktiku a soupeře zaskočit. Jako třeba ještě zápas dorostenců v Brušperku, kde nás bylo jen 6+1, ale kluci do puntíku dodrželi beton a šetření sil a nějak minutu před koncem jsme to pak odbrzdili, soupeř to vůbec nečekal a gólem z dorážky jsme urvali remízu 2:2 proti Rožnovu, kterej hrál myslím na 3 útoky.

V současné době panují tvrdá opatření proti šíření koronaviru. To pro nás znamená nemožnost kolektivně trénovat v hale. Ty jsi člověk, který sportem žije, to musí být pro Tebe rána. Připravuješ se nějakým způsobem na restart soutěží, který je zatím v nedohlednu, a jak?

No je to pro mě hrůza! Hlavně proto, že čekám na operaci. Bohužel mám na patě ostruhu, která mi při zátěži drhne o úpon achilovky, takže i běhání je pro mě nesmírně bolestivé. Pokud náš doktor Kraťa operaci zvládne, věřím, že ještě 7 – 10 sezón vydržím. Pokud konečně zas budu moct bezbolestně běhat, výkony půjdou nahoru.

Spousta sportovců je pověrčivých a má nějaké rituály. Patříš mezi ně také? Pokud ano máš nějaké předzápasové rituály a má výběr tvého čísla, které nosíš celou dobu na dresu nějaký význam?

Jedinej rituál, kterej dodržuju je, že si stoupnu na pokřik u branky vždy na stejné místo u levé tyčky a pak poklepu hokejkou brankovou konstrukci a při zápase si po každém gólů jdu plácnout s gólmanem. Pak ještě hraju s “pravítkem”, což je výraz pro minimálně zahnutou čepel a z každé hokejky sundám špunt a udělám si “hokejové” držení pomocí sport pásky. Číslo 24 jsem dostal na hokeji už jako malej capart a když jsem pak začal s florbalem byla to jasná volba. Doufám, že jednou bude viset pod stropem haly.

Několik našich hráčů před florbalovou kariérou hrálo hokej. Ty se také řadíš mezi ně. Z jakého důvodu tvá hokejová kariéra neměla pokračování?

Já hrál hokej jen do 5. třídy. Začínal jsem v přípravce s Lukášem Krajíčkem, kterej to dotáhl do NHL, jenže pak mě začalo trápit astma a doktoři mi hokej zakázali. Současně mi řekli, mám omezit zátěž a nesmím běhat více než 1 500 m. No já doktory nikdy moc neposlouchal, takže jsem furt někde lítal po venku s hokejkou a tenisákem. Něco přes rok jsem se ničemu nevěnoval. Pak jsem na tajno začal chodit hrát pinec, bavilo mě to, jenže kolektivní sport mi chyběl. Když mi později astma ustoupilo chtěl jsem zas hrát hokej, ale rodiče byli proti. Takže když jsem se pak dostal k florbalu, bylo to pro mě vysvobození.

Poslední otázka. Ve florbalovém zákulisí se proslýchá, že jsi se inspiroval u Radka Navrátila, či hokejové legendy Jardy Jágra a budeš hrát nejméně do padesáti let. Můžeš nám tuto spekulaci vyvrátit nebo potvrdit?

Radek Navrátil má můj obdiv. Stejně tak třeba Viktor Palánek. Tihle mladí kluci zažili ještě sokolskou výchovu, což já bohužel již ne. Tímto oba srdečně zdravím. Věřím, že pokud se povede zmiňovaná operace, tak dřív než Jarda končit nebudu. Jsem o jedenáct let mladší, čili jsem vlastně teprve lehce za půlkou kariéry. No a pak se teprve naplno vrhnu na trénování. A taky mám v plánu si zahrát se svým synem, na tom bych měl asi nejvíc zapracovat. 

Takže můžeme za několik sezon očekávat, že budeš hrát se synem po svém boku?

Nejdřív to chce nějakou tu ženu, sám si ho nevyrobím. :) No a pak 17 let, než to mladej doklepe do mužů. Takže nějakej ten pátek mám čas, každopádně nevylučuju kratší pauzu a pak návrat ala Gordie Howe. :)

Na závěr rozhovoru ti chci poděkovat za to, že jsi se zasadil o založení našeho klubu i práci, kterou jsi pro klub udělal. Byl to odvedený opravdu velký kus práce. Dále ti Honzo přeji pevné zdraví a ať přidáš i další sportovní úspěchy.

Díky za nominaci do rozhovoru. Práce to byla náročná, ale stálo to za to. Doufám, že všichni kdo si v našem klubu florbal vyzkoušeli, si jeho hraní užili, to pro mě bylo nejdůležitější. Rád bych touto cestou ještě vzpomněl na loni tragicky zesnulou Lucii Gončárovou, která byla přesným příkladem správného člena našeho klubu, i když neměla talentu jako jiní, o to lepší měla účast na trénincích a vždy měla úsměv na tváři a chuť tvrdě makat.

Na závěr nám Honza přidal svých 20 NEJ:
NEJvíc sebevědomí a NEJčastěji se válí na zemi: Marek Judas
NEJvíc se prohlíží a má na všechno odpověď: Michal Trnečka
NEJdrzejší spoluhráč: Tomáš Pírek
Sbalil NEJlepší florbalistku: Lukáš Ondra
NEJpoctivější a NEJrychlejší: Tadeáš Foltýn
Zůstalo mu NEJvíc vlasů a pochopil že NEJlepší klička je nahrávka: Jindřich Kratochvíl
NEJpřekvapivější klička: Honza Dorschner
NEJvíc přihrávek do prázdné: Zdena Fojt
NEJvětší jistota v bráně: Martin Bouda
NEJvětší zásoba historek: Pepa Ťuik
NEJrychlejší střela: Marek Bouda
Strávil NEJdelší dobu úpravou účesu, NEJlepší parťák na cesty: Daniel Miczek
NEJvíc opálenej a NEJvíc pohrdající soupeři: Pavel Bezouška
NEJrespektovanější kapitán: Honza Hél
NEJtalentovanější hráč: David Jančík
NEJvíc oživil tým: Marek Vlček
NEJbizardnější player: Jiří Kroupa
NEJneprostupnější defenzivu se mnou vytvořil: Milan Fojt
NEJvíc nadějnej junior se kterým si chci ještě zahrát: Staňa Elsner
NEJlepší mládežník, kterého jsem trénoval: Pavel Soldán