Ahoj Marku, Tvůj poslední rozhovor se datuje až do roku 2012 a je pokryt velkou vrstvou prachu, proto je nyní na čase Tě vyzpovídat. Co rád provádíš ve volném čase, když se stále nemůže hrát a ještě to nejspíš nějakou dobu potrvá?
Zdravím tebe i čtenáře našeho rozhovoru. Volného času moc není, ale když ho mám, tak si rád zahraju šipky, vyjdu si s pejskem nebo se začtu do literatury.

Spoustu lidí by určitě zajímalo, jaké byly Tvé úplné začátky s tímto sportem a kdo Tě k němu přivedl?
S florbalem jsem začal už na základce ve sportovkách a v osmé třídě jsme se domluvili s klukama, že bychom to šli zkusit i v nějaké organizaci, konkrétně FBC Čeladná Rams. Oni po nějaké době odpadli a já zůstal, za což jsem šťastný.

V kariéře Tě určitě vedlo spoustu trenérů, na koho vzpomínáš nejraději a byl někdo, s kým jsi příliš nevycházel?
Můžu být vděčný za to, že jsem měl trenéry, kteří ve florbale něco dokázali, ať je to vicemistr světa Martin Both (Zatloukal), Martin Lukeš (bombarďák z FBC Ostrava) nebo i Honza Holovka, který mě vedl v Třinci. Byly to kapacity, které jsem uznával a věděl, že se pod nimi můžu zlepšovat. Nemůžu si vyloženě stěžovat, že bych s někým nevycházel. Pokud to byl trenér, uznával jsem ho.

V ročníku 2007/2008 jsi pomohl Třinci udržet extraligu a v tom následujícím (2008/2009) jsi odehrál kompletní extraligový ročník, který ovšem nedopadl podle představ a přišel sestup do 1. ligy, jak vzpomínáš na tuto etapu své florbalové kariéry?
Byla to obrovská škola, nejezdilo nás moc. Kluci si nevážili toho, že mohou hrát nejvyšší soutěž, dokonce jsme odehráli extraligový zápas na jednu jedinou lajnu a bylo to něco nezapomenutelného. Do půlky zápasu byl výsledek jen o gól, soupeř točí lajny tři a ty dáš za své spoluhráče život. Jak říkám, bylo to silné a nezapomenutelné, kéž by si tím prošel každý. Do prvního ročníku jsem se zapojil až před baráží s Pardubicemi, kterou jsme vyhráli a vybojovali 9. místo v ročníku. Další sezona už byla horší, zkušení kluci s florbalem sekli a mladí odešli do Pepina (FBC Pepino Ostrava). Jirka Curney a Peťa Krzyžanek udělali ve florbale parádní věci a nemůže jim to mít nikdo za zlé. Co se vzpomínek týče, tak to byl vrchol mé “kariéry”, dal jsem v prvním střídání baráže první ligovou branku a užil jsem si neskutečnou cestu domů z Pardubic. V druhé baráži jsem pak měl i kapitánskou pásku.

Jak už jsi zmínil, v těchto sezonách sis v jednom dresu zahrál s jedním z nejlepších českých florbalistů současnosti, Jiřím Curneyem a taky dalším skvělým hráčem Petrem Krzyžankem, tehdy Vám bylo okolo 20 let, jak vzpomínáš na spolupráci s nimi, máš nějaké “historky z natáčení”?
Petr se vytáhl až v pozdějším věku, ale Karas byl neskutečnej, od doby co ho znám. Hrál mi centra v lajně a řekl mi, ať mu to na středu narazím a on si pak dělal, co chtěl. Nevím, jestli mu to bylo blbé, ale občas mě do té sólo jízdy zapojil. (smích)

Teď už se vraťme do současnosti, v aktuální sezoně po 3 odehraných kolech jsi vystřídal Radka Pařenicu na lavičce A-týmu SK K2, jak se to celé přihodilo? Aklimatizace asi nebyla potřeba?
Z dřívějších zkušeností jsem věděl, že nejde skloubit hraní s trenéřinou. Nic se nedalo udělat naplno. Na hřišti jsem měl radost z toho, když jsem dal branku, teď mám radost, když dá branku tým a užívám si to víc. Mám radost, když mají radost kluci a to mě naplňuje, a proto to dělám.

Hned den po nástupu do funkce Tě čekala obrovská výzva, zápas s Olomoucí. Ty jsi ji zvládl a po vítězném utkání jsi neskrýval radost, jak byl tento zápas náročný a v čem tkvěl klíč k vítězství?
Pro mě to náročné nebylo, já vím co v klucích je. Stačilo je trošku motivovat a reagovat na vývoj hry. V mančaftu máme skvělé hráče a osobnosti, které se mi líbí nejen na hřišti, ale i lidsky a oni dokáží hrát zápasy tak jako v Olomouci.

Hned následující týden ale přišlo vystřízlivění, kdy tým padl na palubovce nováčka z Frenštátu, co se stalo a jak tuto situaci řešit?
To byl právě problém v motivaci. Cítil jsem už v tréninku, že je něco špatně a že pokud to vyjde, bude to vydřené. Druhá část byla pravda, kluci dřeli, ale nestálo při nás štěstí. Pozici favorita jsme nesplnili a bylo to velké zklamání.

Pojďme zabrousit i do budoucna, kde svůj tým vidíš na konci sezony? Jaké jsou cíle pro tuto sezonu (pokud se dohraje)?
Naše možnosti jsou skončit na „bramboře“ a to bych považoval jako úspěch, v divizi je hodně zajímavých týmů, které dokážou zahrát hezký florbal, ale máme schopnost jim konkurovat.

Ve Tvých začátcích v Prostějově jsi ve 3 po sobě jdoucích sezonách pokořil neuvěřitelnou hranici 100 bodů, máš tedy nějaký recept pro mladé hráče, jak být takhle produktivní?
První věc je trénovat a dřít klidně 5 hodin denně v hale, jako jsem to dělával v žácích já. To je základ, pak musíš mít štěstí na spoluhráče. Moje největší terno bylo angažovat Kubu Krnáče, který i když spal, věděl, kde na hřišti jsem a vymazlil mi to na lopatu. To byl můj Kuznetsov.

Tvůj nejproduktivnější zápas v prostějovském dresu se datuje do 26. 1. 2013, kdy jsi deklasoval FBC Roztop Mrsklesy deseti góly a jednou asistencí při výhře 19:2. Vzpomeneš si na tento zápas?
Vzpomenu, neméně zajímavé bylo to, že Jakub měl 1+10. Přijde mi to smutné, že byla jeho produktivita na úrovni Jindry Kratochvíla, spíše pod ní. (smích) Je nutno dodat, že kluci z Mrsklesů se nescházeli ve velkém počtu a chtěli si florbal zkusit, patří jim obdiv, že to odmakali. Každý soupeř si zaslouží respekt a oni nejsou výjimkou.

Děkuji za rozhovor a přeji Tobě a týmu úspěšnou sezonu a veselé Vánoce.
Díky a místo baněk florbalové balonky!